Mexico, Guatemala, Belize 2004
Na konci roku 2003 se objevily výhodné ceny letenek do střední Ameriky od Iberie.
Jelikož většina z nich ale má mezipřistání v Miami, pro nás připadala
v úvahu pouze Habana nebo Mexico City. Zvolili jsme Mnichov-Madrid-Mexico City za 550EUR.
Pražské zastoupení Iberia alias Dušek nám letenky prodat nemůže, nic o cenách neví, musíme přímo
přes internet. To se později ukáže jako dezinformace, protože jiným je prodali.
-0.den/čtvrtek - balení a stres
Z Prahy vyjíždíme 5.2.2004 po poledni a přes Plzeň, Rozvadov, Regensburg dorážíme po 4,5 hodinách
před Mnichov. Nejprve se zastavujeme v
Unterschleissheim, pak odvážím H. na letiště a vracím se zpět do
Unterschleissheim, kde u známých nechávám auto. Za 6EUR par dorážím na letiště rychlovlakem.
Máme pouze elektronickou letenku CYBERTICKET (tedy pouze číslo) ale
funguje to a na základě pasů nám vystavují palubní lístky.
Airbus A320
startuje z
Franz Josef Strauss v 19:55 a v 22:30 jsme na
Barajas.
Po přesunu na mezinárodní terminál se usazujeme na lavičce před naším gate.
H. usíná a já jdu na obhlídku terminálu. Obrovské haly jsou téměř opuštěné a
i u našeho odletu je jen pár lidí. Vracím se a taky usnu. Probudí nás v půl druhé až
last call z místního rozhlasu na naše jména. Rychle se balíme a běžíme
na gate. Deník nekončí a tak to dobře dopadlo. Čtyřmotorový
Airbus A340 pro
250 lidí je už plný,
v Madridu měl pouze mezipřistání z Barcelony. Usazujeme se ale nic se neděje.
Já zaslechl něco o zavazadlech, H. zase o první pomoci. Staršímu pánovi se
opravdu udělalo blbě a ostatní mu poskytovali první pomoc. No nevím proč nás teda
vyvolávali tak brzo? Místa nic moc, v menší A320 jsme měli protekční místa,
tady sedíme uprostřed (2-4-2). Po startu jsme usnuli a probudilo nás
na chvíli jen první jídlo (těstoviny, kuře s kari rýží), půlku 11ti
hodinového letu jsme prospali. 1,5 hod před přistáním jsme dostali snídani
a vstupní formuláře. Při přistávání na
Benito Juárez jsme viděli sopky
Iztaccihuatl i
Popocatépetl jako na dlani. Z letadla
nás odvezli teleskopickým autobusem k hale. Odbavení se sice H. snažila sabotovat
roztrháním mého vstupního formuláře ale našel jsem si nový.
Jelikož jsme si na semaforu vyhráli zelenou, vcelku rychle jsme se
dostali na mexické území.
-1.den/pátek - teplíčko
Vyměňujeme v bankomatu $3000 (nikoliv dolarů ale pesos, $ zde značí totiž místní
měnu a ne měnu strýčka Sama). V 9:00 nám jede luxusní autobus
Estrella Roja přímo od letiště do
Puebla ($125).
Po důkladné prohlídce zavazadel nám je řidičem nabídnuto pití a občerstvení
(gratis). Jedeme přes průsmyk a je pěkně vidět poměrně dost sněhem pokrytá
Iztaccihualtl - opravdu
podobná ležící ženě. Za 2 hodiny jsme v
Puebla na terminálu CAPU. Zjišťujeme ceny
do
Oaxaca - ADO za $216, AU $180 (secunda clasa). Ještě poněkud zblblí doporučeními
"cestovat pouze 1.třídou" váháme ale nakonec cena rozhoduje. Dáváme
batohy do předražené úschovny s hodinovou sazbou (platíme za 2 batohy při vyzvednutí $80).
Místní dopravou jedeme do
Cholula ($4), kde se nachází největší pyramida, která
ovšem pyramidu moc nepřipomíná, Je to pahorek, na kterém stojí kostel.
Místo je ale fotogenické a je vidět čtyřtisícové
La Malinche.
Přelezeme ještě na protější kopec, kde potkáváme mladou Američanku s Mexičanem, kteří
nám poradí kde se najíst a kde je tržnice. V jednom krámku se opravdu
dobře najíme za $35 (tortillas, gyros, maso s houbami) a na tržnici kupujeme levné
"originální" banány a pomeranče za $5. Chuťově se dost liší od "našich". Jedeme zpět
do
Puebla ($4). Řidič má zjevně dobrou náladu, hlasitě si zpívá nejen nám ale
nakloněn k otevřeným dveřím i ostatním lidem venku na ulici. Jdeme ke katedrále ale ta nás moc nebere
a k muzeu lokomotiv. Vstup je volný ale mají už bohužel zavřeno. Vracíme
místní za $3,50 na CAPU. Zde nad batohy proklimbáme až do 0:30, kdy nám odjíždí náš autobus.
-2.den/sobota - první ruiny
AU se ukázal jako perfektní autobus, neměli jsme sice kolu jako v "červené hvězdě" ale v
6:30 jsme byli hladce v cíli. Trochu jsme byli zmateni, že terminál AU se nachází mimo město,
ale po rozednění lehce nalezneme místní ulici vedoucí do centra a odchytneme si
autobus ($3,50). Zde nás odchytne nadháněč pro hostel a dá nám letáček. Z principu
ho nenásledujeme ale ubytování se nám zde nezdá nijak moc levné a navíc je se třeba
ubytovat až později (po 10hod). Nakonec skončíme v inkriminovaném hostelu ($200 dvoulůžkový pokoj
v klidném dvorku, záchod a sprcha). Sprcha a rychle vyrážíme na
Monte Albán.
Snažíme se tam dostat za místní ceny, jdeme tudíž kolem autobusového nádraží přes most, kde chytneme
bus na
Monte Albán, colonia. Ta se nachází ještě asi 3km (po silnici) pod ruinami ale máme čas. Prohlížíme
místní flóru a za chvíli nám sama zastaví rodinka z D.F., která je na výletě. Rozlehlé zapotécké ruiny se nacházejí
na kopci (vstupné $37) a stojí za prohlídku. Zpět se dá jít od parkoviště po hřebeni a pak
stezkou ke konečné autobusu.
Zjišťujeme informace na další den, tj. půjčení kol ($100 na den, záloha $100) a večeři za $25 (několik chodů,
polévka, těstoviny, sekaná, desert, pití). Dáváme si také horkou čokoládu, vyrobenou
z originální suroviny z
Tabasco.
-3.den/neděle - na kole
Ráno kolem půl deváté si jdeme pro kola, Kupujeme lístky s
Cristóbal
Colón na další den do
Pochutla ($190) a vyrážíme na okružní jízdu.
Jedeme nejprve po silnici, pak po prašných silnicích a objíždíme
Monte
Albán ze severu. Zde vidíme prvního a bohužel i posledního kolibříka,
bambusové hájky, hřbitovy, rozhledy a několik vesnic. V
Cuilapan je
starý dominikánský klášter, jelikož je neděle a je mimo hlavní trasu,
mají vstup zdarma nejen místní. Přes
Zaachila a podél letiště
dokončujeme okruh, vracíme se v 17:30 a kola vracíme podle dohody v osm
hodin.
-4.den/pondělí - minerální prameny
Náš poslední den v
Oaxaca vstáváme brzy, necháváme batohy zdarma na
recepci a spěcháme abychom stihli v 8:00 hodin autobus do
Hierve el
Agua. Přijdeme sice trochu později ale průvodčí ještě vyvolává
cestující ($30). Průvodčí na každé zastávce vyvolává
"Mitla, Mitla, Hierve el Agua, Mitla". Na místo dorážíme v 10:30. Poněkud nelogicky
platíme dva různé poplatky za vstup do NP ($10+$10). Řidič na nás počká
do 13:00, kdy bude odjezd. Téměř nikdo zde ještě není. Místo je
fantastické, minerální prameny, jezírka i na koupání, kanály ve skalách a
ohromné kaktusy. Je sice vedro ale to ani nevnímáme. Čas ubíhá velmi
rychle. Po návratu na parkoviště je zde už mnoho luxusních turistických
autobusů. Kupujeme lístky pouze do
Teotitlán del Valle, které se
vyznačuje výrobou koberců. Autobus nás vyhodí na křižovatce ($25) a asi
2km je třeba dojít pěšky a stejně pak jinou cestou zpět na hlavní.
Zastavujeme se ještě v
El Tule, kde se nachází obrovský cypřiš
ahuehuete (vstup $3).
Na místním trhu pojíme proti všem poučkám na místním trhu a vracíme se
do
Oaxaca. Ve městě nás překvapí poněkud exotičtí žongléři s ohněm,
kteří si vydělávají jako u nás myči oken na křižovatce. Zde ještě za tmy
navštěvujeme katedrálu, kde konečně potkáváme místo, kde jsou mraky
turistů. Okolní ulice a pěší zóny jsou plné turistických podniků poněkud vyšší
kategorie. Z bankomatu vybíráme $3000 a jdeme si do hotelu pro batohy.
Jsme špinaví, souhlasíme s předraženou cenou ($45) a oba vysprchujeme a
místním busem jedeme na nádraží první třídy. Zde je každičké místečko
zaplněno čekajícími pasažéry a jejich bagáží. Kupuji lístky na zítra z
Pochutla do
Tuxtla Gutiérrez ($241). Mají už bohužel jen pozdější ze dvou spojů.
Konečně nám jede autobus a můžeme se nalodit. Jedeme nám známou cestou do
Mitla
a pak přes horské sedlo. Za ním silnice klesá v mnoha pozvolných zatáčkách. Bohužel
usnu a nemůžu si vychutnat jak je řidič rychle krouhá. V
Pochutla jsme opět dříve,
asi v 6 hodin.
-5.den/úterý - spáleniny
Čekáme až se rozední a necháváme na malém terminálu
Cristóbal Colón batohy v úschovně za $5. Jdeme se
najíst a pak autobusem za $7 jedeme do
Zipolite. Zde poprvé vidíme Pacifik. Je brzo 8:00
a ještě není vedro. Pár hodin strávíme koupáním a pak jdeme pěšky do
Mazunte, kde
by údajně měly být želvy. To je
ovšem poněkud unavující cesta po silnici z kopce do kopce, kterou nám zpestřuje leguán - nechce nechat vyfotit
a radši krkolomně spadne z keře. V
Mazunte sice žádné želvy neuvidíme ale procházkou po
skalách se dostaneme do liduprázdné zátoky, kde koupeme ve vlnách. Cestou zpět sbíráme
mušle, v restauraci si dáváme oběd za $35 a na korbě pickupu se vracíme do
Zipolite a
taxicolectivem (5 lidí a mimino) do
Puerto Angel. Zjišťujeme, že želví výlety se pořádají
odtud. Nevadí, vykoupeme se, nakoupíme a autobusem se vracíme do
Pochutla. Slunce, moře a
osvěžující vánek způsobil podcenění síly slunce a nepříjemné spáleniny na nohou.
Ve městě hned vedle nádraží mají internet. V místnosti je
neuvěřitelné vedro a připojení je strašně pomalé. Po půl hodině mě to omrzí
a stěžuji si obsluze. Ta vypne stahování nějakých MP3 a rázem se dá pracovat.
Bereme batohy a snažím se vyměnit lístky u pokladny na dřívější spoj. To se mi k mému
překvapení podaří a je to kupodivu zdarma. Potkáváme zde dvě skupiny Čechů, kteří
jedou z
Puerto Escondido. S Jirkou a Hanku se ještě potkáme při odletu.
Konečně je zde autobus, naloďujeme naší bagáž a jedeme do
Tuxtla.
-6.den/středa - poprvé v Chiapas
Noční jízda trvala opět o několik hodin méně - místo 12-14 pouze 10 hodin.
Do dalšího cíle
San Cristóbal de las Casas nechceme jet krátkou vzdálenost drahou první třídou a radši jdeme
na nádraží secunda clasa, kde kupujeme lístky ($27) a v místní úschovně necháváme batohy ($6).
Posnídáme (hotcake=palačinka, vajíčka) a jedeme colectivem do
Chiapa de Corzo ($7,50)
Odtud startují plavby do kaňonu Sumidero ($90) na rychlých člunech. Vidíme krokodýla (o kterém
jsem se domníval ovšem, že je umělý), volavky, kormorány a pelikány a mnoho květin.
Kaňon je pěkný ale nedá se ideálně fotit, na jeho konci nad přehradou je
údajně hloubka 230m.
Vracíme se stejnou cestou do
Tuxtla, nakupujeme vodu a jdeme do ZOOMAT - zoologické
zahrady se zvířaty, které se vyskytují v
Chiapas. Vstup měl být
podle průvodce zdarma ale platili jsme $20. Zoo je pěkně zasazené do kopce ale zvířata
se za hustými drátěnkami nedají moc fotit. Hadí pavilón byl zavřený.
Zaujal nás ohromný řev, kterém jsme se dlouho dohadovali kdo ho dělá, nakonec se
ukázalo, že je to tapír v říji, a strašidelná harpie. Při panickém hledání záchodu
se netrefím do dveří a narazím hlavou do skleněné stěny. Strašná bomba, naštěstí
hlava i sklo vydrží ale vyběhnou ustrašeně všichni strážci.
Pokračujeme večer autobusem do
San Cristóbal. Ve velkém autobuse jsme asi jen čtyři,
hladový řidič si zastaví v klidu u přítelkyně/milenky na večeři. Silnice šplhá
do dvoutisícové výšky a díky nehodě cisterny dorážíme až za tmy.
Lehce nalézáme hotel
Capri, kde se ubytováváme ($190 za pokoj se sprchou a záchodem).
-7.den/čtvrtek - u indiánů na dvorku
Ráno vyrážíme na indiánské vesnice. Přesně podle LP na zócalo je průvodce
Alex y Raúl, který
nás odchytí(cena je $120). Jedou 2 skupiny - anglická a španělská. Najatými
taxíky dojíždíme do
Chamula, kterou procházíme. Poté se přesunujeme
do
Zinacantan, kde nakupujeme poměrně levné suvenýry. Vracíme se asi v 13:30, jdeme na oběd a hledáme
autobus do
Comitán. Nalézáme jej ale jen máme trochu podezření, že má něco
společného s nechvalnou společností
Lacadonia. Vracíme se pro batohy do hotelu, kde
uděláme další trapas, když rozbiji hlavou žárovku na záchodě s nízkým stropem.
Autobus je velké
colectivo ($20) a nemá naštěstí žádnou spojitost s inkriminovanou společností.
Před
Comitán je jedna vojenská kontrola. Jdeme pěšky do
hotelu
Flores ($120 za pokoj, záchody a sprchy na chodbě) podle LP.
-8.den/pátek - pohledy nejsou
Ráno necháváme
batohy na recepci a jdeme se podívat do města. To je překvapivě celkem
pěkné. Marně se snažíme koupit pohledy až na trhu najdeme stánek,
kde paní prodává hrozný fotky. Jednu koupím a na poště dáme přímo do
schránky - za 10 měsíců zatím nedorazila. V bance střežené samopalníky
vybíráme z bankomatu peníze a na informacích se ptáme na dopravu
kolem hranic do
Benemérito. Nakoupíme zásoby na jezera, jdeme pro batohy a
pak na colectivo na
Lagos. Cestou se ještě zastavujeme na guatemalské
ambasádě, jestli se něco nezměnilo na bezvízovém styku. Parkoviště
colectiv lehce nalezneme a jedeme ($20?). Cesta rychle uběhne, na vstupu do
parku platíme ($10). Řidič nás vyhodí na konci asfaltky a ptáme se na ubytování.
Je třeba jít asi 500m lesní cestou k lesním
cabaňas del Lago ($60 za chatku).
Pitná voda zde není, elektřina ano, koupat se dá v jezeru. Necháme batohy
a jdeme na průzkum. Les je plný bromélií a tilancií. V noci se moc nevyspíme
v noci štěkají psy a ráno stále kokrhá bláznivý kohout.
-9.den/sobota - noční pochod
Ráno jdeme k jeskyním. Nikdo zde není ale jsou zde pěkné scenerie.
Celkem se zdržíme, chceme colectivem jet na druhou stranu jezer na
Tziskao.
Je tu ale mrtvo a auto chytáme až skoro u brány do parku.
Auto-troska má jistě spotřebu jako tank, teče mu z rezavé nádrže benzín.
Provezeme se skrz
Tziskao, které je poměrně dost obydlené a necháme se vyhodit
u pěkného jezera na hlavní (řidič si řekne poněkud přemrštěně 2x$10).
Pěšky jdeme na
Cinco Lagos. Ty jsou nádherné s vyhlídkou a pár stánky. Bohužel
se ale zahalily do nízkých mraků. Díky focení kytek nám asi
o 2min ujede poslední colectivo. Jdeme tedy pěšky po silnici zpět k našim chatkám.
Docházíme za úplné tmy - ještě, že máme čelovku z jeskyní. V lese na
nás vyskočí za naprosté tmy ze křoví pes. Nakonec z toho ale má sám
větší šok než my. Večer strávím lepením bot Prenocelem.
10.den/neděle – tady byl všude prales
Na ráno máme na 5 hodinu domluvený odvoz majiteli k bráně parku. Podle
informací v
Comitán má jet autobus v 5 a 7 hodin (z
Comitán). Majitelé
opravdu vstanou, jedou asi do města. Auto neidentifikovatelné značky je
troska, přetížené dřeme podlahou o kořeny a na silnici se sotva vleče.
Ale ještě, že tak, s batohy bychom to jít nechtěli.
Autobus se ale zdá, že nejede nebo už je pryč. Provoz je minimální, po hodině jede minibus, který
nás vezme asi hodinu cesty. Nejdříve silnice vede
pralesem ale postupně se mění ve vykácené planiny, které
po kterých pojedeme několik hodin. Z řidiče se stal pěkný vykuk,
jelikož odbočuje z hlavní do nějaký vesnice, vystoupíme ale za chvíli se vrátí a nabere nás
znova ale za další pesos ($20+5). Teď jede už jen pár stovek metrů. No
vykuk to je ale na civilizovaný pražský taxikáře nemá.
Podle místních autobus pojede a opravdu po 45 minutách jede velký bus (9:30).
Je to ale opět troska, sedadla oholená břitvou, přední sklo s průstřely, tlumiče ze žebřiňáku a mohl by ale sloužit jako
trenažér pro výcvik odolnosti proti hrkání, ale nevadí ($100). Silnice vede vymýcenými planinami
podél hranic. Chvílemi prší a leje. Oblast je obydlená guatemalskými uprchlíky. Cestou
nás zastavuje asi 7 vojenských kontrol. Jak se ukáže mají
zájem většinou pouze o místní - jsou to vesměs Guatemalci (jedou do internátní školy), protože
vždy vytahují lejstro - asi povolení k pobytu - a prohlížejí batohy i osobně.
O nás se zajímají pouze jednou, když si zapisují před busem čísla pasů do bloku.
Spíš je ale podle otázek jedná o nějaký marketingový průzkum. V
Benemérito, které je
na zdejší poměry velké, je zastávka na občerstvení.
Vyhazují nás na křižovatce na
Frontera Corozal. Zde již čeká poměrně luxusní taxík, který
nás bere ($15). Místní možná platila jen $10 ale stejně byl solidní. Poradí nám nový hostinec
Nueva Alianza, který je mnohokrát levnější než předražený
Jaguar Inn.
Pouze zde řádí zpočátku roztomilý, později otravný vřešťan - chango. Po několikadenní dietě
se pořádně nadlabeme. Jídlo je perfektní ale teprve se zde zařizují a mají
pouze motory bez člunů. Musíme si vyjednat odvoz do
Yaxchilán, výlet do džungle
a převoz do Guatemaly jinde. Je málo turistů, jelikož není času nazbyt, si musíme
pronajmout člun pro sebe. Je to drahé usmlouváme vše za $1000. Město je
pěkná díra, na ulicích sledují
nějaké telenovely. ale představovali jsme si to horší,
11.den/pondělí - džunglí
Ráno vstáváme za tmy v 5hod a snažíme se někoho donutit aby nám udělal slíbenou snídani.
Což se nám podaří až v půl sedmé. Vyrážíme tedy až po sedmé po řece
Usumacinta. Náš průvodce
Ernesto Peréz nás zaveze asi půl hodiny, kde necháváme člun a jdeme s ním do džungle.
Je zde částečně vyšlapaná cesta ale i tak mačeta má co dělat. Ernesto nám ukáže palmu
"pakaja", jejíž květy se jedí. Vidíme camallo, červeného papouška vysoko ve větvích, kterého
Ernesto vystopuje podle hlasu, vřešťany stejného druhu jako chango v hostinci, zelené lory,
tukany, datla, korálovku. Jakmile prošlapaná cesta končí, dál se dá jít pouze
s velkými obtížemi. Ernesto ještě oseká palmu, jejíž jméno jsem zapomněl, a dá ochutnat -
velmi chutné. Na lodi se vytasí s vlastní pakajou s tortilami - chodí si ji naloupat sám do pralesa.
Popojedeme tedy k ruinám
Yaxchillán, které byly vyrvány pralesu. Schováme stativ do batohu, vstup $32.
Ruiny jsou pěkně zasazeny do pralesa, je zde mj. hřiště na mayskou hru pelotu. Není zde moc
lidí až na francouzskou skupinu, kteří celou dobu monotónně bubnují na bubínek. Ještě
klidnější (do příchodu bubínku) jsou vzdálené jižní chrámy, kam vede poněkud skrytá stezka.
Prohlídka nám trvala asi 3hodiny. Neviděli jsme avizované papouchy ani opice.
Vracíme se po řece zpět, kupujeme zásoby, přejíme se ananasem. Hostinec je úplně
prázdný a opičák se může věnovat jen nám a je stále drzejší.
12.den/úterý - když nastaly deště
Ernesto nás podle domluvy nalodí a pojedeme přes hranice do
Béthel v Guatemale.
Na hranici nejsou mexičtí celníci a nám nemá kdo sebrat turistickou kartu.
Akorát vojáci prohledávají batohy. Za půl hodiny jsme na druhé straně (10hod).
U přístaviště už čeká autobus na turisty z
Palenque. Chce po nás za odvoz
do
Flores 10USD na osobu a dá nám dost informací. Což se zdá poněkud předražené,
a jdeme se podívat sami do "centra", což je hlavní křižovatka.
Ve vesnici se to hemží statickými i mobilními veksláky, kteří mají zájem o dolary a pesos.
Další mikrobus "Sherwood" nám nabízí za 20USD odvoz do Flores, zastaví se pro nás až
vyhodí lidi u přístaviště.
Nejlepší kurz nabízí solidní majitel obchodu na křižovatce (80USD = 600Q, 7,5Q=1USD) - v
Santa Elena v bance je
ale lepší (7,94Q=1USD). V centru se nachází imigrační úřad, což je dřevěná bouda, dvě celnice a
psací stroj. Nechápu jak můžou v našich pasech něco vidět, protože je uvnitř
téměř tma. Mezitím pro nás přijíždí "Sherwood" a ptám se jestli mi vrátí na
50ti dolarovku. Prej, že ne že není banka a jestli chceme jet, máme mít přesně,
ostatní jsou dražší, nic nejede apod. Docela mě vytočil, vyklubal se z něho solidně
vyhlížející a do pěkné uniformy oblečený STUPID, no byl to bílý amík.
Místní nám radí, že se dají koupit lístky na mikrobus vedle imigration. Což
je opět podobná dřevěná bouda a opravdu slečna vypisuje poukazy do
Flores za 40Q.
Z našeho autobusu se vyklubat ten s jejichž průvodcem jsem mluvil v řeky. Teď je
naštvaný, že jsem si to nekoupil u něj a prej už nemá místo a chce taky
vzít pár místních. Lístky pro své lidi ale kupuje ve stejné boudě jako my a jeho
argumenty nemají moc váhu.
Musím ale uznat, že ho vztek přešel a choval se k nám zcela normálně. Vše co
předtím slíbil splnil do puntíku.
V autobuse se setkáváme se "smějícím se fotografem" a koneckonců i ostatními,
jež budeme několik dalších dní stále potkávat. Mikrobus je v celkem dobrém stavu
a cesta rychle ubíhá. Asi ve městečku
La Libertad se zastavujeme na občerstvení - je to pěkná díra,
všude ulice vydlážděny bahnem, čuníci na ulici. V
Santa Elena se zastavujeme před bankou
na výměnu - ještě vyměním 15 dolarů - a
v centru cestovky
San Juan, kde kupujeme vouchery na cestu do
Belize City (2x160Q) a ubytujeme se
v "ostrovní" části dvouměsta
Flores v hotelu
Mirador del Lago(140Q za pokoj).
Jdeme si prohlédnout město, kupujeme pohledy a známky. Pohledy jsou velmi pěkné ale nemají známky správné hodnoty,
a prodají nám levnější známky za cenu dražších, je to poměrně specifický přístup ale
pohledy na rozdíl od mexických z
Comitán dojdou. Blbě jsem si to rozpočítal a ještě bych chtěl vyměnit pár dolarů ale už je zavřeno.
Nedá se nic dělat bude dieta. Opět se pěkně rozpršelo, všude je kvanta vody. V hotelu
sušíme. Sprcha je i s elektromasáží - probíjí.
13.den/středa - Tikal
Vstáváme už ve 4 hodiny, balíme všechny věci a v 5 jdeme na autobus, který nás
vezme do
Tikalu. Už neprší ale je zamračeno. U brány do Tikalu platím 50Q. Na místě
jsme v 6:30. Dáváme batohy do úschovny ale chtějí 15Q. Začínáme objekty H a P a
nejvyšším templem IV, na který vedou dřevěná schodiště. Rozhled na džungli by byl nádherný, nebýt
ovšem deště a nízkých mraků. Dále lezeme na velmi strmý Teple V a "ztracený svět", akropoli.
Na konec si necháváme Great Plaza se dvěma temple I a II. Čekáme až přestane pršet ale nic
moc. Jdeme tedy ke vzdálenému temple VI, před kterým je v LP varování. Konečně přestane pršet
a cestou zpět ještě stihneme naučnou stezku v džungli a Great Plaza za relativně lepšího počasí.
Muzea jsou buď placená nebo zavřená, spěcháme pro batohy a chytneme mikrobus do
El Remate.
To jsme si vybrali za nocleh, protože je při cestě k hranicím a máme domluveno,
že nás tam ráno v 5:30 nabere autobus
San Juan.
El Remate je díra, máme málo quetzalů
a chceme co nejlevnější nocleh. Nabízí nám pokoj přímo u silnice za 50Q což bereme ale
pak si přečtu na stěně, že max. cena může být 25Q. Přitáhnu majitele a ukazuji na ceduli.
Sice to nepomůže ale aspoň ví, že víme, že nás natáhnul. Dáváme večeři a platíme částečně
dolary. Snažíme se nalézt schránku ale ta je až ve
Flores. Místní nám slibuje, že pohledy
sám zítra vhodí. Moc mu sice nevěříme ale jiná možnost není (pohledy dojdou).
14.den/čtvrtek - k moři
Ráno vyhlížíme autobus ale dlouho se nic neděje až v 6:15 je tu. Řidič chce vidět lístky a
trochu se diví, že chceme udělat stop-over v
San Ignacio. Jsme mile překvapeni
organizací cestovky, protože vše funguje jak jsem domluvil v
Bethél.
Cesta k hranicím
Melchor de Mecos je nejprve asfaltová, pak už prašná a blátivá. Po 8 jsme na hranicích,.
na guatemalské straně (dřevěná bouda) žádný problém, na belizské moderní budova pouze je potřeba vyplnit formulář a
víza v pase. Pak ale dlouho čekáme na 4 lidi. Ukáže se, že jedna z nich
asijského typu neměla víza a teprve je vyřizovala. Řidič už byl nervózní a nechtěl čekat, protože
mohli jet ještě dalším autobusem, pár lidí si vzalo radši taxi. Je stále zataženo a rozhodujeme se jet až do
Belize City,
protože u moře bude pěkně. Celé území podél silnice je obydleno ani se nedá poznat
hranice obcí, upravené domy, anglické trávníky. V
Belize City jsme v poledne a zlepšuje se nám nálada, konečně totiž vidíme
po několika dnech modrou oblohu. Jdeme vybrat z bankomatu peníze a někam se najíst.
Jsme rádi, že nebudeme muset několik dní lámat španělštinu, vlezeme teda
do čínského bistra, kde ovšem mluví výhradně čínsky. Domluva je teda jěště trochu komičtější.
Nakupujeme zásoby v supráči, je tu celkem draho.
Ve 13:30 nám odjíždí rychlý člun na
Caye Caulker, pěkně to fouká a cesta trvá asi 50min.
Hledáme na LP fóru doporučený
Hotel Miramar. Bereme si dražší pokoj se sprchou a výhledem na moře (40BZD).
Vedro nás na pár hodit znehybní a pak se vydáváme hledat potápěčské agentury.
Zkoušíme Carlose (
Holchan 70$) ale nakonec bereme velmi drahý celodenní výlet
na
Blue Hole na 90USD. Pouze je problém z ploutvemi, musím si je shánět sám a Luciana
je zaplatí.
15.den/pátek - koráli
V půl sedmé máme sraz u lodě, kde je připraveno občerstvení. Jede nás na lodi asi 27 lidí
kapitán Michael, vodní průvodci Luciana, George a xxx.
Po překonání bariérového útesu začínají vlny a loď skáče z jedné na druhou. Závodíme
z létajícími rybami (atlantic flying fish), které kupodivu stačí rychlému člunu.
Po 2 hodinách jsme na
Lighthouse reef s
Blue Hole. Je zde už pár člunů s hloubkovými potápěči.
Zatímco zájmem potápěčů je jeskyně, my se šnorchly asi za hodinu obeplujeme
"díru". Je zde mnoho korálů tmavých barev. Světlé korály se v Karibiku nevyskytují.
Poté asi za 20min přistaneme na atolu
Half Moon Caye, kde se platí 5USD za vstup do rezervace.
Vyskytují se zde veliké iguany a kolonie ptáků.
Pochopitelně jsem teleobjektiv nechat v hotelu. Je zde minimum lidí, pobřeží poseté velikými
lasturami a fantasticky fotogenické motivy. Po prohlídce máme připravený oběd.
Jídla přebytek - jdeme několikrát.
Po obědě objíždíme ostrov a u pobřeží šnorchlujeme. Zde jsou izolované
skupiny korálů a ryby. Vidíme i rejnoka. Zpět jedeme trochu jinou cestou.
Vyptávám se Michaela na cestu a parametry lodě:
Maximální rychlost | 55 uzlů |
Operační dosah | 180nm prázdný, obsazený 130nm |
Spotřeba | cca 1galon na 1nm |
Cesta na CC-HMK-CC | 95nm |
Večer se rozhodujeme, že pojedeme na
Holchan marine reserve zase s Lucianou
i když je asi trochu dražší 85BZD. Pojede s námi mnoho známých z dneška.
Pokecáme s Lucianou, která pochází z Milána o Praze a Sardinii.
Radí nám, že v sousední restauraci je český kuchař ale je nám blbý se tam vtírnout.
http://www.unep-wcmc.org/sites/pa/0369q.htm
16.den/sobota - žraloci
Dnešní cíl
Holchan je blízko a máme sraz až v 9:15. Hned po
příjezdu vidíme kolem lodi veliké ryby a přijel nás uvítat i žralok.
Rychle o vody ale jen neskočit žralokovi do huby. Korálů je zde méně ale
těch ryb, kromě
nurse shark dva druhy rejnoků
white spotted ray,
dlouhý zelený úhoř (eal), murény, aj. Neuvidíme ani delfíny, želvy ani
druhý druh žraloka "bull shark".
Po hodině odjíždíme na
San Pedro na
Ambergris Caye. To je ovšem
rozdíl proti našemu poklidnému atolu, velké hotely, auta,
hluk, vedro. Dvě hodiny je až moc, po tepelném šoku v supráči
se usadíme pod přístřeškem a poobědváme. V půl druhé odjíždíme na
Holchan Channel, kde je průliv na moře. Je zde opět mnoho ryb
a poměrně solný proud. Po hodině se naloďujeme a vracíme domů.
Po návratu nejsem schopen pohybu, natož
vrátit ploutve a udělat zápis do návštěvní knihy
Luciany - asi se projevilo včerejší nastydnutí.
17.den/neděle - sbohem angličtino
Ráno váháme zda jet v 8:30 nebo 10 hodin. Nakonec jedeme prvním spojem. Odjezd
se trochu opožďuje a když konečně vyrazíme, musíme se vrátit, protože jedna
holka si spletla lodě - nechce do
Belize City ale na
San Pedro.
Ve městě se snažíme koupit známky ale pošty mají o víkendech zavřeno.
Hledáme autobusový terminál ale ten se přestěhoval, naštěstí ne daleko.
Stíháme autobus do
Chetumal (11BZD) - autobus je dlouhá žlutá americká
školní rachotina a neskutečným množstvím lavic potažených podobnou
koženkou, jakou jsme poznali v čínském vlaku "hard seats". Čím více lavic tím méně
místa, kterého se nedostává ani místním. Těm vadí i starý zapáchající homelesák
nevábného vzhledu. Je vystoupen při nejbližší příležitosti. V
Orange Walk autobus
přepadnou prodejci. Ve městě je dům s českou vlajkou, na p.Vostrého to ovšem
nevypadá, ten si určitě u Harvardů vydělal na víc než desetinásobek.
Na hranicích musíme vystoupit, projít celnicí a zaplatit 17,50USD jako
výstupní a "konzervační" taxu. Na mexické straně se trochu bojíme aby z nás
nechtěli vytáhnou nějaký peníze za turistickou kartu. kterou nám nevzali
při odjezdu do Guatemaly ale stačilo pouze ukázat.
V
Chetumal vystoupíme na konečné (14:15), která je dost daleko od terminálu, kam
se pěšky přesunujeme.
Chetumal je netypické město, je strašně roztahaný a nejezdí
zde vůbec colectiva ani městská, pouze taxíky. Najíme se a necháváme batohy drahé v úschovně ($5 za hodinu).
Do města je to pěšky půl hodiny, Probíhají zde přípravy na festival, který začne kolem 19 hodiny,
takže ještě stihneme návštěvu mayského muzea ($50), kde strávíme 2 hodiny.
Po sedmé opravdu začne karneval a postupně se střídají skupiny a školy. Tančí děcka,
mládež i dospělí. V osm se přesuneme na terminál. Já jdu nakoupit do vedle stojícího
obrovského supráče a v 21:30 nám jede autobus. Tentokrát je to supermoderní
bus OCC v němž právě končí Gladiátor - bus totiž vyjížděl z
Cancún.
18.den/pondělí - turisti a ruiny
Cesta opět netrvala deklarovaných 10hodin a jsme už v 5hodin ráno na malém terminálu
v
Palenque. Čekáme na rozednění na nepohodlných sedačkách. Hned vedle je cestovka
Kukulcan, u které
zaplatíme jednodenní výlet ruiny, vodopád a kaskády. Je to sice dražší ale ušetříme
jeden den a batohy si u nich můžeme schovat zadarmo. Posnídáme asi v nějaké dražší restauraci
a v 8 vyjíždíme na 10km vzdálené ruiny (vstup $37).
Všude plno lidí a fotce často předchází čekání čtvrt hodiny na vhodný okamžik.
Ruiny nás na místě dost zklamaly a ani džungle se nedala s
Yaxchilán srovnat. Ale
jelikož bylo pěkně, fotky vyšly pěkné. V poledne se přesunujeme na vodopád
Misol-Ha. Už se zde platí vstupné $10. Pod vodopádem se projít do jeskyně, kde
si místní snaží přivydělat prováděním s baterkou. Po hodině pokračujeme
do
Agua Azul. Musíme přejet zelenou hranici do svobodného Zapatistánu, na což upozorňuje
velká tabule. Na vodopádech si opět zavedli vstup. Kaskády jsou krásně modré ale
strašně zkomercializované, celá stezka je obklopena stánky. Nad vodopády
je stráž, která nás dál nepouští ale dá se zde koupat. Odjíždíme skoro v 19 hod a
nám ujíždí levnější spoj do
Villahermosa. Ve zmatku zapomínáme náš
kanistr s vodou v cestovce.
Ve
Villahermosa jsme asi v 19:30 a je zde neskutečné vlhké vedro. Dáváme si
tortilovou večeři a jelikož mě zajímá podivný šedorůžový nápoj, který zde místní pijí,
dostanu ochutnat. Je to prý voda z nějaký rostliny (rose??). V jedenáct nám jede
nočník do
Veracruz, kde jsme asi v 7 hodin ráno.
19.den/úterý - další festival
Brzo ráno jsme na nádraží, necháváme batohy v úschovně a do centra, které je
dost daleko, jedeme busem. Pokus obejít přístav k pevnosti se nezdařil, je to strašně daleko
a aspoň na poště posíláme pohled
Blue hole. Na
přilehlém náměstí je nějaká vojenská slavnost. Obcházíme přístaviště, začíná být
vedro a vše se chystá na karneval. Ještě navštěvujeme jednu s mála
pevnůstek a pak následujeme davy, které proudí na nábřeží - sambodrom.
Vylézáme na jednu tribunu ale jsem za chvíli vykázáni - privato. Všude prodavači nabízejí vstupenky a je zde pěkný kravál.
Pokus navštívit akvárium ztroskotal, protože se nedá přejít ulice.
Vracíme se pěšky na nádraží, cestou si dáme litrovku místního piva.
Kupujeme 2.třídu do
Xalapa ale jedeme stejným autobusem, na který byly lístky trochu dražší.
Je to ale courák. Moderní autobusák CAXA je daleko od centra a musíme městskou.
Trochu se štěstím vystoupíme u správného hotelu
Limón. Ten se ukáže jako asi náš
nejlepší hotel (televize, pitná voda zdarma, výhled na kostel, ručník).
Jdeme na obhlídku,
Xalapa se nám líbí, je postavena v kopci ve výšce 1400m a je zde velmi příjemně, řekl bych
město evropského typu. Na západě je vidět čtyřtisícový
Cofre de Perote.
20.den/středa - prší
Ráno hory vůbec nejsou vidět a všude nízké mraky. Jedeme do blízkého města
Xico, kde
by měl být vodopád. Nemáme informace a jdeme někam naslepo do kopců. Vodopád nenalézáme
ale přesto je krajina zajímavá. Bohužel je dost hnusně. Vracíme se tedy do
Xalapa
a jedeme do místního proslaveného muzea olmécké kultury.
Muzeum je opravdu pěkně uděláno a stojí
za návštěvu. Navíc je zde minimum lidí.
Vracíme se do hotelu a jedeme na autobusák. Času je až moc, autobus do
Mexica City (TAPO) jede až po půlnoci
a budeme zde pět hodin mrznout.
21.den/čtvrtek - sopky
Autobus je na místě opět dříve, už v půl šesté. Hledáme spoj do
Amecameca kam jezdí
společnost
Volcanes ($19). Jezdí už od 6 hodin a budeme po sedmé na místě.
Slunce je ještě schované za sopkami a je hrozná zima. Nalézáme
na Zócalu jediný místní hotel
Carlos. Připadá mi, že si z nás poloanglicky mluvící recepční
dělá trochu srandu, pokoj není - uklízí se, záchod není - zkuste na náměstí apod.,
ale radí nám, jak postupovat pokud chceme na
Iztaccihuatl. Je třeba v sousedství zajít
do kanceláře NP, kde dostaneme povolení. Otevírají sice až v 9 ale už půl deváté vniknu dovnitř, kde
mi bez problémů vystavují doklady, jeden pro vojáky druhý pro strážce.
V hotelu potkáváme 2 metrového holandského námořníka s americkou přítelkyní a domlouváme
s nimi společný odvoz na
Paso Cortéz. Oni si jdou vypůjčit mačky (jak sami říkají
"Mickey Mouse Equipment") a my se jdeme se nasnídat, koupit pár věcí na cestu (Milky Way)
a pak v hotelu přepakujeme věci do 2 batohů a zbytek necháme v komoře sloužící
jako úschovna. Pak společně seženeme na náměstí taxi ($250) na chatu
Alzamoni. Na hranici NP hlídkují
vojáci a na sedle platíme za vstup $10 na osobu a den. Zbývá ještě 7km drsnější cesty
na chatu. Cestou nabíráme Floriána a Kristine (Němec s Dánkou), se kterými zítra
dobijeme vrchol. Je ještě brzy a nechce se nám nečině čekat.
Na parkovišti
La Joya je skupina vojáků,
kteří zde mají cvičení a čekají na návrat kamarádů v vrcholu. Ochotně mi radí kudy vede cesta a
já nechávám jednu láhev vody u nich ve stanu, abych ji nemusel tahat nahoru.
Vyrážíme v půl třetí a jde to ztěžka ale i přesto cestou docházíme jak F+K tak
i další dvojici Angličana s Američankou. Na pláncích, které jsem viděl mi přišlo,
že je zde více chat a že e ve výšce kousek nad 4000m. S přibývající výškou se
rychlost stále snižuje a kýžená chata stále v nedohlednu. Když už se
dokonce chtějí F. vrátit H. uvidí za hřebenem chatu. Zde se vysvětlí, proč se
nám stále schovávala, jsme totiž ve výšce 4780m, tedy výš než jsme jí čekali.
V 18:30 tedy můžeme konečně shodit těžké krysy ze zad.
Jsme nevyspalí, jdeme spát brzo. O to dřív se opět probouzím
a nemůžu usnout. Honí se mi naprosto scestné myšlenky -
"10, 15, stánek na ulici, auto(taxi), sakra co to je za blbost, tady přeci nic
nejezdí, 10, 15, ..." a tak pořád dokola. Nedostatek kyslíku mě připravil o zbytky
rozumu. Je pravda, že naše aklimatizace asi není úplně podle příruček: předevčírem
jsme přijeli od moře, předešlou noc jsme spali v autobuse pár hodin, atd. Konečně
svítá! Nemám ale sílu vstát z vyhřátého spacáku do ledové zimy a jít fotit oranžové mraky.
22.den/pátek - první pětitisícovka
Zjišťujeme, že ostatní na tom nejsou o mnoho lépe, Florián vypadá
poněkud malátně a Angličan se sotva hýbe. Dokonce se kverulantsky chtějí
vrátit. Náš přístup - nechat téměř vše na chatě a vyběhnout zbývajících
300m nalehko - přesvědčí aspoň F+K. Jdou dokonce napřed. Nejdřív je
třeba vylézt suťový svah a pak kamenitou sutí přes několik předvrcholů.
Abychom se neztratili značkuji si cestu (rýma a kašel). Konečně jsme za
2h na vrcholu,
Las Rodillas (5105m) kde už na nás čekají F+K. Kupodivu
je zde velká ocelová konstrukce a ačkoliv vidíme refugio, jí jsme
zdola neviděli. Fotíme se a kocháme se pohledem nad inverzí (Orizaba, La
Malinche, Perote, Popo, Nevado de Toluca). Sestup je daleko rychlejší -
u Refugia jsme za 45min, najíme se a po poledni pokračujeme. Na
La Joya
jsme před druhou a stíháme taxi, které mají domluvené A+A. Místo
$200 pro dva, jedeme $300 za čtyři.
Původně plánovaná možnost - jít zpět pěšky do Ameca byla šílenost.
Ubytujeme se v hotelu a jdeme na obhlídku města. Zde je konečně signál a
H. dozvídá, že se stala dvojnásobnou tetičkou v den dobití 1.pětitisícovky.
Z protějšího návrší se dvěma kostely je pěkný pohled na obě sopky. Po návratu
do hotelu stále neteče teplá voda. Recepční si asi
myslí, že si z něho dělám blázny ale slíbí až se vrátí odpovědná osoba, na chvíli ji pustí.
To splní akorát, že teče z opačného kohoutku než jsme pořád zkoušeli!!!
V hotelu potkáváme F+K. Přebalujeme, sníme tuňáka a jdeme spát.
23.den/sobota - povinné pyramidy
Tuňák je i ráno a v 9 jdeme na autobus. V něm kupodivu už sedí F+K,
kteří chtějí na
La Malinche a
Pico de Orizaba. Tentokrát cesta
trvá ale o mnoho déle, všude jsou zácpy. Z TAPO jedeme metrem do centra,
panycky si chráníc batohy před avizovanými davy kapsářů. Kousek od
Zócalo se ubytujeme v doporučeném hotelu
Rioja ($180), pěkný hotel,
liftboy, TV, kachlíková koupelna, pitná voda, výtah. V poledne vyrážíme
na Zócalo (katedrála a prezidentský palác s nástěnnými malbami) a pak
metrem na
terminal del Norte. Zde na přestupu potkáváme A+A. Za $25
pojedeme v 13:45 na Pyramides za
Teotihuacán. Cesta ale místo hodiny
trvá dvojnásobek, protože snad polovinu cestu se posunujeme v dálniční
koloně. Na pyramidách je horko, H. je blbě, ale postupně ubývá lidí a
teplota klesá. Prodavačů je zde méně než v
Palenque. Lezu na obě
pyramidy, ze kterých se dají dělat celkem pěkné záběry.
V půl šesté opouštíme areál a jedeme zpět autobusem, který má vypnutou
klimatizaci. V nedalekém městě jsme svědky osobní prohlídky domorodců od
dvou policistek. Jedem místní, zřejmě teplomilný člověk nebo naopak
možná připravující se na výstup na sopky a simulující nedostatek
kyslíku, zavře střešní okno, jediný přístup vzduchu. Hybernováni
vystoupíme raději už na konečné metra
Indios Verdes. Zde dochází ke
komickým situacím, kdy nikdo neví, která souprava pojede a přebíháme
několikrát z jedné soupravy do druhé. V vlaku si pak típek pustí
tranzistorák a začne strašlivým chraplavým hlasem „zpívat“. Pokládáme ho
za blázna, protože pokládáme za zcela nemožné aby za toto představení
mohl chtít vybírat peníze. Opak je však pravdou a pár drobných opravdu
dostal. Vracíme se do hotelu, H. je blbě ale přesto jde se mnou
nakupovat.
V centru je asi 1000 prodejen obuvi, šatů apod. velmi potřebných věcí ale ani jedny
potraviny. Až za Zócalem je velký supráč v
Comercio Mexicana, před ním je strašný bordel.
Nakupujeme hodně ňamek a ochutnáváme vystavené párečky a sýry. Refresco na Zócalu
postaví H. na nohy a v hotelu pak pořádáme hody.
24.den/neděle - zpátky přes louži
V 8 hodin odcházím fotit do ulic, kde jsem kromě policejních hlídek téměř sám.
V půl desáté par jedeme metrem na letiště. Z okna vidíme desítky fotbalových
hříšť, kde se všude kope (do míče). Na přestupu nás překvapí, že naše trasa č.5
na letiště nejezdí v sobotu a neděli. Odchytáváme Kanaďany z Quebec, kteří
cestují i s miminem a najímáme si taxi. Cenu jsem domlouval sám, řidič
navrhne $50, což je sice asi o $20 předraženo ale až uvidí 4 lidi, mimino a hromadu
krámů, jistě lituje, že neujel. Kupodivu se všichni vejdeme ale hýbat se moc nemůžeme.
Na letišti jsme v 11 hodin. Po chvíli pátrání nacházíme check-in a pak i výtahy
ke gates. U přepážky je velmi nevrlý úředník, který jak se později
ukáže nám dává nejhorší místa uprostřed a ještě uprostřed, na křídle a přímo pod televizí.
Potkáváme J+H, které s námi jeli z
Pochutla do
Tuxtla a Marušku. Za poslední peníze kupujeme
ve free shopu tequilu a jdeme do letadla. Důkladná prohlídka
všech filmů, foťáků a objektivů. Startujeme s půlhodinovým zpožděním,
s dlouhým rozjezdem a letadlu se nechce moc nahoru (že by nadmořská výška?).
Časem vystoupáme do 11900m a já chodím k okýnkům vyhlížet zemi. Vidím Florida Keys, Floridu
i Bahamy. Jídlo je dobré - kuře a kolínka se špenátem - a i film
ujde – americká komedie
Freaky Friday a skrytá kamera. Cesta trvá podstatně kratší dobu než
opačným směrem, v 5:10 jsme v Madridu.
25.den/pondělí - zima jěště nezkončila
Při vstupu "do Španělska" jsme nuceni vyplnit naprosto nesmyslný formulář, který
budeme muset vrátit při výjezdu z EU (tedy na Rozvadově, odkud ho poštou pošlou
do Španělska). Kecáme na letišti ale letadla téměř nestartují, samé zpoždění a nějaké
zrušené lety. Maruška, která musí do Vídně přes Barcelonu, vzdává raději návštěvu Madridu,
J+H mají Vídeň posunutou o 2 hodiny a nám nakonec naskočí zpoždění také. Mění
se i gate a horda lidí se přesunuje alá "Připoutejte se prosím/Airplane". V půl desáté,
se konečně otevřou dveře a my můžeme do autobusu a z něho do aerobusu, kolem 10 startujeme.
Omlouvají se nám za zpoždění a já z odtuším cosi, že máme jako omluvu
dostaneme nadstandardní pohoštění. Zdá se, že jsem asi rozuměl poněkud
špatně, protože za celou dobu nedostaneme ani napít natož něco k jídlu. Mě je to
jedno, snažím se trochu prospat. V poledne přistáváme v Mnichově a zbývá už jen
dojet vlakem pro auto, předat dar za hlídání, vrátit se na letiště, najít H., která
si hrála na schovávanou, v centru Mnichova najít spolujezdkyni a dojet do
Prahy. V Regensburg byla ještě dálniční zácpa a my jsme si mohli prohlédnout z auta
důkladně město, některá zvlášť zajímavá místa i několikrát. V půl desáté večer jsme konečně v Praze.
Zhodnocení
Co se líbilo
Od čeho jsme čekali víc
Co se nelíbilo
někde předražené úschovny (CAPU, Chetumal)
ADO terminál v Oaxaca
Sherwood řidič v Bethél
San Pedro
podnebí ve Villahermosa
není přednost chodců ale topes fungují spolehlivě
připočítávání 5% v Belize při platbě kartou
hodně odpadků